Zvětrávání stavebních hmot

Pokud si řeknete, že zvětrávání se přece týká skalisek, ze kterých dělá zelené kopečky, budete mít pravdu. Stejně tak budete mít pravdu, když řeknete, že zvětrávání patří do geologie, ale tam bychom už připomněli, že se na něj denně díváte, kamkoliv jdete. Zvětrávají totiž nejen skalnaté hory, ale třeba i stavební materiály.

U prvků z přírodního kamene je to jasné a důvody pro jejich destrukci jsou stejné, jako v přírodě - vystavení podmínkám střídání teplot, nerovnoměrné namáhání tepelnou roztažností, přítomnost vody, zmrzlé vody a rostlin. V městském prostředí si k tomu přidejte i posypové soli, slabou kyselinu v dešťových srážkách a otřesy z těžké dopravy.

Zvětrávají přirozeně nejen kamenné stavební prvky, ale i beton a fasádní hmoty. Svým způsobem se po svém ztuhnutí a vyzrátí pojiv stávají jakousi novou horninou se všemi fyzikálně chemickými vlastnostmi, které určují jejich odolnost fyzikálním a chemickým procesům zvětrávání.

Fyzikální a chemické zvětrávání stavebních hmot v našich končinách

Důležité je uvědomit si, že v našem mírném klimatu se sice mluví o fyzikálním a chemickém zvětrávání zvlášť, ale v praxi fungují oba procesy zároveň a navzájem zesilují svůj účinek. V případě fasádních hmot, o kterých se na tomto webu bavíme a budeme bavit nejčastěji, vlivem vzlínající vlhkosti, jejího zamrzání, krystalizaci minerálních látek a jejich bobtnání v kapilárách materiálu, velice často dochází k rozvolnění pevných částeček omítky, vyplavení pojiva a olupování celých vrstev. Omítka s narušeným povrchem je přirozeně otevřená dalšímu vnikání vlhkosti a v případě městské zástavby i chemickým látkám, které se do atmosféry dostávají z topenišť a výfuků aut. Dílo zkázy pak snadno dokončují rostliny, které se v opadávající omítce uchytí a zapustí kořeny. Materiál rozvolněný mechanickou cestou je přístupnější působení vody jako rozpouštědla, a naopak - omítka, kde dochází k vyplavení pojiv vodou, je méně soudržná a odolná proti tlakům krystalizujícího ledu, nebo bobtnajících solí, například těch, kterými sypeme naše chodníky.

Odstranění příčin nebo omezení vlivu zvětrávání

Pokud přistupujeme k rekonstrukci historického objektu s chybějící izolací základů, prvním krokem je vždy především pokusit se základy zaizolovat a ulevit tak stěnám, které jsou neustále poškozovány vzlínající vlhkostí. Přijatelných metod je celá řada, od podřezávání, podbourávání a aplikaci různých fólií a izolačních vrstev, až po tlakové vstřikování silikátových pojiv, které by měly v omezené zóně porézního stavebního materiálu vytvořit nepropustnou vrstvu. V řadě případů ovšem ani jedna z metod není možná a musíme vzlínající vlhkost brát jako holý fakt. Ke slovu potom přichází aplikace sanačních omítek, které v sobě spojují řadu výtečných vlastností, zejména pak ve vztahu k destruktivnímu působení vzlínající vlhkosti.

Moderní sanační omítky především pomáhají odvádět vlhkost ze stavebního materiálu na povrch, kde se může odpařit. Proti jiným omítkovým směsím tak vlhkost neakumulují, ale naopak se jí účinně zbavují. Dostatečná pórovitost a zejména velikost pórů pak znamenají odolnost proti destrukci pocházející od krystalků soli. Sanační omítky jsou také odolné proti plísním a to zdaleka nejsme u konce jejich výhod. Špičková sanační omítka Sanaver je například tak lehká a tvárná, že při aplikaci může sloužit jako jádrová i štuková omítka a jednoduchostí své aplikace neuvěřitelně zkracuje technologické pauzy, které by byly nutné u běžných zdících směsí. Tady narážíme právě na bod, kdy vítaného efektu dosahuje omítka pro památkáře i investory. Vstupní investice je sice vyšší, než u klasických stavebních hmot, ale výsledný efekt a hlavně zrychlený proces aplikace vyhovuje oběma stranám tradičních sporů. Sanaver je díky své pórovité struktuře také velice dobrým tepelným a zvukovým izolantem.